Orchestrace aplikací mezi jednotlivými hostitelskými prostředími je dnes populárním pojmem u manažerů, ale zůstává spíše vizí než realitou. Ono totiž, bez splnění předpokladů nutných k naplnění takové vize, je to fikce a fata morgána.

Moderní vývoj aplikací je jedna podmínka. A to dozajista nezbytná. Současné agilní metody vývoje, obvykle založeného na mikroslužbách, umožňují zkrátit jejich životní vývojový cyklus až na hodiny. „Klasický“ přístup k aktualizacím programového vybavení v takovém prostředí již neobstojí. Procesy jsou drasticky zjednodušeny na onen nový princip Deploy / Kill a jsou jím postupně nahrazovány.

Vše tak dostává smysl. Tomu se přizpůsobuje i výstavba a správa infrastruktury. Dochází k prorůstání rolí mezi vývojářem aplikací a infrastrukturním inženýrstvím. Infrastrukturní inženýrství však získává na významu zejména v „usměrnění“ agility vývojářů, tak, aby bylo možné řídit provoz celého díla. Jen pravidla mohou usměrnit agilitu tak, aby bylo možno jednotně monitorovat (konzumace zdrojů), řídit a migrovat mezi platformami a prostředími. Právě to je parketa pro novodobý infrastrukturní inženýring, který může poskytnout manažerské úrovni potřebná data pro správné rozhodování.

Ono totiž i v tomto světě je metrika konzumace zdrojů založena na míře spotřeby procesorového času, kapacity paměti a množství přenesených dat. Přitom stále platí nutnost ochrany dat. To jak ve smyslu bezpečnosti, tak ve smyslu spolehlivosti provozu. Jen splnění těchto předpokladů může naplnit cíl orchestrace – optimalizace provozních nákladů aplikací při zachování všech výhod moderních vývojářských technologií.